A zavíráme!

Tento zápisek bude na tomto blogu poslední. Definitivně. Upřímně řečeno, psaní v této podobě mě nějak přestalo bavit. Cítím, že téma "připravit se na něco a popsat se do detailu" se již stokrát omlelo a další mé psaní je stále o tom samém.
Když se ohlédnu za sebe, tak vidím celkem tři blogy, které jsem pravidelně plnil od roku 2005. Zápisky Běžícího tučňáka vznikly docela spontánně a dokonce prvotní zaměření blogu bylo úplně o něčem jiném. Druhý blog vzal bohužel za své při konverzi databáze a bylo to také naposled, kdy jsem se spolehl na aplikaci, která hostovala u kamaráda na serveru. Třetí blog právě čtete...
Za celou dobu se mi díky blogům ozvalo opravdu hodně lidí, s některými se už znám dlouho osobně, s některými běhám a i jinak sportuji a některé ještě třeba poznám na dalších akcích Tragéd teamu.

Myslím, že je vhodná doba s tím skončit. Ale. Nechci se s vámi všemi přestat virtuálně setkávat a proto mě nyní najdete na komunitním serveru facebook.com, kde jsem založil i virtuální sletiště všech přátel Tragéd teamu. Možnosti těchto sociálních sítí jsou velké. Nechcete to zkusit prozkoumat také a připojit se? :)

Mějte se fajn a ať vám to funguje nejen ve sportu!

Váš Viktor Machek aka Běžící Tučňák

1. vodní

Tak jsem zase po skoro neuvěřitelných čtyřech měsících plaval na Zeleném pruhu. Domluvil jsem se na krátkém výjezdu s Toskem a musím konstatovat, že mám vedle sebe dalšího člověka, který umí plavat kraul.
Až jsem byl překvapen, že hned na poprvé po tak dlouhé době, kdy jsem maximálně plaval v moři, necítil nic negativního. Prostě jsem se přemohl, zaječel při skoku do (opět) ledové vody a v industriálně laděném příšeří (šetříme elektřinu?) bazénu..plaval. Občas prsama, většinou kraulem. Nic mě nebolelo, nic mě nebolí, krásně jsem se protáhl a natěšil na další vodní radovánky. Jako obvykle jsem to nepočítal, ale za těch cca 30 minut to mohlo být těch 700, 750 metrů. Ale na tom nezáleželo.
Koleno ve vodě bylo v pohodě, pouze dnes ráno jsem cítil, že je trochu v ohybu ztuhlé. Chci začít opět pravidelně chodit, je to skvělý pocit.

Je třeba vepřových kolen

Podezření se změnilo v jistotu. Levé koleno zdá se býti značně problematické. Dnes při jinak báječném běhání s Wittym a s Kekem se ozvala bolest opět zhruba po půl hodině běhu. Zbytek jsem doběhl se zaťatými zuby. Začne mě bolest vždy v místě ohybu a jakoby z boku. Z obou stran. Postupně se mi snižuje hybnost a špatně se mi ohýbá.
Včera jsem ho testoval v posilovně na spinningovém kole a na veslařském simulátoru a koleno vydrželo v pohodě hodinu. Takže bych si spíš tipoval, že bude nějaký problém s botami nebo s došlapem nebo já nevím co. Witty poradil vepřová kolena a kloubní výživu. Obojího si nyní dopřeju vrchovatě a zaměřím se na plavání a kolo.
Uvidíme, řekl slepý :)

Takže, jak na tom tedy vlastně..

jsem? Původně se mi chtělo napsat, že blbě, ale cítím, že jedno slovo nestačí. Nicméně není to žádná sláva. Především, rozhodnutí o mém dalším posunu přišlo v období, kdy jsem tak trochu líný. To samo o sobě není žádná dobrá zpráva. Potřebuji se vnitřně vyhecovat a hlavně musím nastavit jistou pravidelnost. Jinak ta příprava půjde společně s mou fyzičkou do kytek a to určitě není můj cíl.
Bod jedna: Kde vzít čas? Práce, rodina, práce, rodina, chvilku volna, práce, rodina vytváří skoro homogenní uzavřený cyklus, kdy najít souvislejší dobu pro trénink je opravdu umění. Naštěstí (a to jsem si už psal) mohu v rámci svých možností tvrdého a nekompromisního (chacha) managera s časem přes den hýbat a s určitou predikovatelností událostí lze naplánovat poměrně pravidelné plavání nebo spinning přes den. Ovšem nesmí do toho přijít audit. Nebo dohady o rozpočtech. Nebo něco jiného.
Jiná věc se týká běhání, tam se budu muset znovu dostat do polohy, že si půjdu zaběhat večer, až děti usnou. Což znamená, že mě dalších X měsíců bude provázet na cestách převážně tma.
Bod dva: Co na to bude říkat mé fyzično? Po prázdninách se mi při jednom běhání ozvalo nepříjemně levé koleno, které mi zničehonic začalo dělat problémy. Žádné křupnutí, žádné lupnutí. Najednou mě v něm začalo bolet a druhý den po běhání jsem ho stěží ohnul. Nic moc pocit. Dal jsem tomu skoro 2 týdny klidu, což při mé frekvenci 1-2 týdně běhu, není zase taková ztráta a koleno se zotavilo. Ovšem po 2 bězích jsem cítil bolest znovu. Běhám nyní výhradně v Nike botách s iPodem a přemýšlím, čím to bude.
Celkově jsem za ty měsíce zmenšené fyzické námahy trochu přibral, bolí mě více záda a jsem celý měkký, pokud mohu nějak charakterizovat svůj nynější pocit. Předpokládám, že bych se mohl dostat nyní již rychleji do předešlého pocitu příjemna a dobrého cítění se.
Bod tři: A co vybavení? Kde budu mít trochu problém je především kolo. Nové plavky mi přinese předpokládám ježíšek, ale nové kolo kupovat nebudu. Zatím nechci. Pro trénenk opráším svého osmirychlostního hardtaila, na kterém nyní vozím děti. Dostane trochu tuningu v podobě nových pneu, možná nějaká sofistikovanější vidlice by také bodla. O řetězu nemluvím. Ostatní vybavení neřeším, dokonce už mám i koupenou trikombinézu, kterou jsem měl letos jedinkrát na sobě. A to ještě před zrcadlem.
Zbývá již jen bod čtyři a tím je nějaký plán. Alespoň jednoduchý, dodržitelný a vyvážený. Něco takovéh jsem si stáhlu z Beginnertriathlete a o víkednu se na něj v klidu podívám. Zaručuje nějakých 4-6 plných hodin zábavy týdně, což by mohlo být ideální, pokud k tomu přidám trochu toho domácího posilování alias levného zdroje zábavy pro moji drahou ženu.

Nový začátek, nová výzva!

No tedy! Od posledního zápisku uplynuly skoro 4 měsíce a skoro by se zdálo, že jsem blog odvrhnul do propadliště virtuálních dějin. Není tomu tak. Nicméně za poslední dobu se toho tolik událo, tolik změn nastalo v mém životě, že jsem neměl na nějaké pokračování mých zápisků ani čas a dokonce ani náladu.
Výsledek mého postupného lenivění a změny životosprávy na sebe nedal dlouho čekat. Obrat k (snad) lepším zítřkům nastal po totálním prohlášení mé drahé ženy, která mi oznámila, že mi začíná růst břicho a zadek. Celkový dojem dopentlila dovětkem o tom, že se nebezpečně začínám podobat svému strýci a bylo vymalováno. Strýc pro vaši představu má pěknou souměrnou postavu kuželky, váží snad 115 kilo a měří skoro 2 metry. S nezbytným doutníčkem v puse a vždy dobře vychlazeným pivem někde po ruce je to společník sice zábavný, ale že bych se musel vydat jeho cestou dobře živené a spokojeně chodící tykve, tak to tedy ani omylem.
Je proto na čase opět setřít prach ze svého blogu a znovu se postavit před nějakou výzvu. Když jsem se zamýšlel kam dál, určitě jsem věděl,že nepůjdu pro tentokrát cestou maratonu. Neláká mě a myslím,že pro toto období mám v tomto směru jasno. Honba za stále lepším časem mě neláká. Také jsem se dostal do nějaké mentální meziformy a nemám nějak důvěru k pohybu na silnici, proto nechám svoji silničku odpočívat a z hromady rodinných technických trosek vytáhnu svého superbika, se kterým zmizím do většího klidu blízkopražských lesů. Další směr snažení jsem shrnul do podtitulku mého blogua čeká mě opět dlouhá cesta.
Z dalších zápisků časem pochopíte, že mě čeká zajímavá výzva, kdy budu opět na hraně balancovat se svým egem, se svými problémy i zdravotními neduhy, se svým nadšením a hlavně se svým časem. Současná pozice, kdy zpoza dobře uvázané kravaty většinou již lidem pouze naznačuji co by měli asi tak dělat, mě trochu nahrává v možnosti využít lépe svůj čas během pracovního týdne. A hodlám toho v rozumné míře využít i při mé další přípravě.
Takže vzhůru do nového dobrodružství, vzhůru do víru sportu! Držte mi palce a pokud vás budu svými občasnými zápisky bavit, budu rád.

Tučňák

Samolepky dorazily!

Tak mi dneska přistála do schránky obálka a v ní zbrusu nové samolepky s logem běžce a nápisem behej.com(ůžeš). Jarda Koloběžka, iniciátor celé akce, která se v mezičase rozrostla do olbřímých rozměrů, nezklamal a samolepky jsou jedna báseň! Nelenil jsem a hned jsem si na rodinný vágen jednu přilepil. No není to paráda? Tomu auto hned lépe běží motor.

Večerní rychlíci

Své víkendové tréninkové dávky jsem mohl využít již včera, kdy mě Hairman vytáhl na večerní běh.
Tentokrát jsme zamířili do lesoparku a k přehradě. Studená rozpadající se fronta přinesla příjemné ochlazení, takže se běží v pohodě. Hned na začátku mě překvapuje, jak lehce jsem se rozběhl a bez problémů se pokusím nasadit tempo. Překvapený Jirka konstatuje, že dneska to bude výživné, ale to už mu mizím v zatáčce. Lehce zvolňuji a srovnáváme krok.
Proběhneme kolem strážnice MP a zabočujeme na příjemný udusaný šterk v lesoparku. Kecáme co se do nás vejde a dáváme si kolečko v lesoparku. Když sbíháme k přehradě, drží se nás pár set metrů jiný běžec v šusťákové soupravě se psem, který s námi chce závodit. Zrychluji a snažíme se ho setřást. Nedaří se se. Malý sveřepík funí vedle nás a páníček začíná mít evidentně kyslíkový dluh. Vysvobozuje ho rozcestí, kde my odbočujeme doprava podél vody a rozběhnutý pes pokračuje do protisvahu. Poprvé za dnešní večer zhluboka vydechuji.
Vzhledem k tomu, že už se blíží devátá večer, ruch kolem přehrady utichá. Kromě jedněch bikerů, kteří nás (ehm, mě) klasicky vyškolili krátkých zakvílením brzdy tak, že jsem uskočil metr stranou, nás nikdo neruší a na jindy poměrně frekventovanou cestu se v pohodě vejdeme.
Po přehradě na nás čeká krásný singletrackový úsek proti proudu Botiče, který mám opravdu rád. Technicky zajímavých pár set metrů, kdy běžíme za sebou jako vláček nahoru a dolů, mě vždy velmi baví. Vybíháme u Fantova mlýna do prudkého protivětru z polí a rozhodujeme se, že si dáme ještě krátké ostré stoupání v Křeslicích a schováme se v lese.
Tempo se pozvolna stupňuje, přestáváme konverzovat a soustředíme se na výběh. Opět je dobrý. Vybušíme kopec bok po boku a spouštíme se opět úzkou cestou lesem zpět k Botiči. Lesní radovánky končí po pár set metrech další odbočkou, která nás vyvádí z pozvolna šeřícího se lesa na asfaltku. Znovu pořádně vydechuji. Jirka chytil dech a pobízí mě. Dupeme po silnici a zrychlujeme. Poslední kilák lesem běžíme ostře. Je to po dlouhé době poprvé, kdy jsme běželi citelně rychle. Cítím stehna, která dostala zabrat o víkendu, jinak je vše v pořádku. Equalony si neustále chválím, mám pocit, že s přibývajícími kilometry se jejich vlastnosti stále lepší.
Dobíháme na sídliště po 11 kilometrech parádního večerního běhání s průměrem 4:50 min/km.

Víkendové pobíhání u Tábora

Tentokrát jsme změnili směr naší rodinné víkendové výpravy a jeli k Mladé Vožici navštívit naši dvojici B&D, tedy babí a dědu, kteří zde spokojeně vegetí přes celé léto.
Samozřejmě nemohla chybět v naší dodávce malá tučňákovic taštička s běžeckými věcmi a iPodem. Stále a znovu mě fascinuje, jak málo věcí stačí k tomu, aby si šel člověk zasportovat.
A tak jsem si oba dva dny poměrně vydatně zaběhal (na mé současné poměry 10 km+17,6 km). V okolí Vožice jsou různě velké kopce, kopečky, převýšení, táhlá i prudká stoupání. Ideální terén pro to, aby se člověk pořádně vyřádil a provedl mozkový restart.
--
Buena Vista Social Club/Chan Chan
Začínám kytarovou pohodovkou, která mě postupně uvádí do tempa. Nerozumím ani jednomu španělskému slovu, ale melodie a kytarová sólíčka mě na chvíli přenáší úplně jinam. Čekají mě zhruba dva kilometry pozvolného stoupání na prudkém Slunci. Přeháňka, díky které jsem se vracel před půlhodinou z konce vesnice, už je pryč a opět je vedro.
Depeche Mode/Personal Jesus
Rytmický song burácí ve sluchátkách a už jsem v sousední vesnici. Po stoupání mě čeká další výběh. Chci si pořádně naložit, chci si trošku hrábnout. Chci se tak trochu zničit. Buším do toho, buším do sebe. Jsem v rytmu muziky a míjím jednotlivé stavení s odpočívajícími Pražáky a Táboráky.
Faith No More/Digging The Grave
Ja je u mě zvykem, opět neplánovaně zabočuji na neprobádané území a uháním někam lesem. Je příjemný chládek. Cesta ovšem nestojí za nic. S Faithy mi to ale běží samo. Z hlavy se odplavují nepříjemné emoce, které mě ke konci týdne rušily. Čeká mě hodně rušné období, samé změny. Skládám si dohromady útržky rozhovorů, třídím si je a přemýšlím si. Dávno mě nezajímá, zda vím, kde jsem. Tělo funguje jako dobře namazaný stroj, nemluvím mu do toho.
Nirvana/Smells Like Teen Spirit
Uprostřed lesa mě prudce nakopává kytarový riff této božárny! Pokud jsem na něčem vyrostl, tak to byl Kurt a jeho geniální písničky plné energie. Z té se mi chce křičet a tak řvu. Mám chvilkový pocit, že ze mě všechno napětí padá! Uvolňuji se. Míjím nechápající lidi se psem, který o mě má mimořádný zájem.
Znovu kopec! Znovu se opírám do výběhu. Chci být nahoře. Pálí mě trochu vnější strany stehen. Ano, to chci! Jsem stále někde v lese. A najednou zcela sám.
Depeche Mode/Walking In My Shoes
Našel jsem si k nim vztah až jako dospělý. Jako mlaďocha mě tahle hudba nebrala, teprve časem jsem se k ní dostal. Překvapivě zabírá při běhání stejně jako ostré kytarové vypalovačky. Narychlo sestavený playlist se mi osvědčil.
Prudce dýchám a začínám po 7. kiláku točit podvědomě podle Slunce, které probleskuje stromy k domovu. Jedna louka už se mi zdá povědomá. Sbíhám neopatrně průdkým úvozem, míjím navršené kameny z pole. Představím si lopotnou práci našich předků a vybíhám na velké louce sežehlé vedrem.
The Offspring/All I Want
Opravdu vím co chci? Najednou se mi hlava rozeběhne na tisíc směrů a sbírám bleskové myšlenky, malé podněty, náznaky, vjemy a opět si je skládám do mých vazeb. Po Radosti mě na chvíli navštěvuje Vztek, posléze Lítost a na malý okamžik Strach. Pak už jsem zase v normálu.
Sbíhám proti ostrému větru, boty drtí nakrátko střižená stébla lučních trav. Dupu jak kráva a obíhám pastvinu, abych si ještě chvilku prodloužil dnešní skvělý zážitek.
Everlast-Santana/Put Your Lights On
Obidvuju Everlasta za jeho tisíc hudebních podob. Od skoro něžného lyrika s hlasem a mluvou dřevorubce až po tvrdého bílého kluka, co do elektronických beatů deklamuje svoje texty. Spojení se Santanou se maximálně podařilo a je z toho houpavá pohodovka, která mě pomalu dovádí k vratům chalupy. Nebyl jsem nikde daleko, jen jsem lítal po okolních kopcích a pastvinách, ale přitom se cítím, jako když se právě vracím s kufrem špinavého prádla po týdenní dovolené. Že jsem uběhl jen 10 kilometrů? Dnes mě to vůbec nezajímá. Vypínám iPoda, hlásím příchod a jdu potěšit tělo sprchou. Vše je na svém místě. Vše je v řádu, který byl nastaven. Je právě krátce po třetí hodině odpolední v sobotu dvacátého třetího června roku dvatisícesedm.

Dvojitá porce!

Opět nastává období, kdy občasní slamění vdovci ožijí a mohou se realizovat trochu jinak než péčí o rodinku. Ta je zpravidla na více či méně krátkou dobu lokalizovaná v rekreačních zařízeních, kde slamění vdovci potí celý rok krev při pracných rekostrukcích, neschopní zajistit pár chlápků, kteří by se za mzdu zraňovali sami. I zadařilo se a na dva dny jsem osiřel..
Ve čtvrtek po 6 hodině ráno přibíhám přesně podle plánu do Kateřinek a na shromaždišti už poskakuje Keke se šátkem č. 7 a jdeme si zaběhat. Ranní běhání jsem v poslední době dost flákal, ale originální výmluvou jsou mi dětičky, které se pravidelně budí kolem šesté ráno (jediná spravedlnost je v tom, že jim všechno vrátí JEJICH děti). Vyrážíme do Miličáku, kde je příjemný chládek a kde to voní nadcházejícím létem. Opět bude velmi teplý den. Volíme pohodové tempo a kecáme co se do nás vejde. Zpestřujeme si trasu zaběhnutím do Újezda, výběhem ke Křeslicím a následným seběhem do druhého údolí, které nás přivede po hraně lesa k Fantovu mlýnu zezadu. Po příjemných 11,2 km končím za hodinu ve sprše a pádím do práce.
Odpoledne využívám dalšího volného okna v mém denním programu a kolem páté vynáším silničku ze sklepa. Plán trasy jsem si ještě snažil rozmyslet cestou domů v autě, ale nic zásadního mě nenapadlo. Volím tudíž nejpříjemnější variantu opuštění konce města a přes Uhříněves a Dubeč mířím do Kolodějí. Tam neodbočuji na Sibřinu jako obvykle, ale točím vlevo a odjíždím na Úvaly.
Cesta příjemně ubíhá, vedro není zase tak strašné a po dlouhé době si užívám pocitu rychlosti na kole. Stále nevím, kam přesně jedu, tak jen sleduji přibývající kilometry na budíku a hlídám si tepy, abych se nevybušil zbytečně brzo. Vzal jsem si dnes pro kontrolu tepák. Kromě pár excesů v drobných stoupáních, tepu v pohodě a i se tak cítím.
Po Klánovicích pokračuji stále na sever a až v Zelenči poprvé uhýbám doprava. Mířím na Čelákovice, kam dojíždím po docela slušné silnici s minimálním provozem. Po levé ruce se hrne černá hradba mraků, ale mám dojem, že mě to mine. V Čelákovicích si dávám gel a pořádně ho zapíjím šťávou z bidonu. Abych byl opravdu stylový jakotriatlet, vzal jsem si obě dvě flašky z Czechmana. Krátký dres navíc odhaluje viditelnou opálenou šestku a "Š", takže musím určitě budit téměř dokonalý dojem. :)
Až do Čelákovic držím docela v pohodě tempo 28,5 km/hod. Po 40 kilometrech točím doprava a začínám se vracet k Praze. Projíždím Mochovem a opět (jako vždy) úplně přesně nevím, kde jsem. Směju se tomu, jsem na sebe zvyklý. Zatím marně vyhlížím oba dva vysílače u Kolína, o které jsem se chtěl v navigaci zachytit. To ovšem netuším, že jsem trochu více severněji, než jsem si myslel. K mému dalšímu překvapení přejíždím dálnici a jsem definitivně dezorientován.
I přes skla tmavých brýlí vidím nad Prahou další hradbu mraků a George mi smskou oznamuje, že v Praze leje jak z konve.
Na kolínské silnici si jdu pro malé pivo a kofolu k motorestu a dávám po padesáti kilometrech odpočinek. Zvedl se vítr a dost ostře fouká proti. Tempo jsem snížil, kofolu leju do bidonu a vyrážím dál. Odbočuji z hlavní, kde už trochu začínám bojovat s protivětrem a s nohama na Dobročovice. Tam mě chytá první přeháňka. Fascinovaně sleduji, jak se ke mě žene clona deště a jak první kapky zvedají oblaka prachu. V životě jsem nic podobného neviděl! Za pár sekund jsem zcela promočený, ale déšť je to teplý. Krátká prudká přeháňka trvá snad 5 minut a je klid.
Uháním již znatelně pomaleji po rychle osychající silnici. Na 63. kiláku chytám první drobnou krizi. Celkový průměr klesá k hodnotě 26 a myslím na CrazyWheela, jak dokázal držet po 90 km průměr na 30? Nebo ti ostatní, kteří na Czechmanovi zajeli trať s průměry kolem 35 km/hod? Nejde mi to do hlavy, ale v tom mě přepadá další slejvák. Velké kapky mi buší rytmicky na přilbu. Naštěstí se nedrží na brýlích, tak aspoň vidím kam jedu.
U Královic už toho začínám mít dost a těším se domů. V Uhříněvsi moknu dnes naposled a chytám druhý dech. V klesání za Petrovice si dělám dnešní rychlostní rekord (53 km max. - ano, proč to nepřiznat, stále se bojím ve sjezdech) a s klepající přehazkou dojíždím na Háje. Vypínám měřáky a znamenám si 71,5 km večerního úžasného výletu za 2:45 hod. Nohy ani moc nebolí a jsem totálně nabit endorfinem. Silniční kolo mi prostě sedí a už se těším na dobu, kdy se mu budu moci věnovat pravidelněji. Za ty zážitky to určitě stojí!

Czechman - štafeta č. 6 - fotky

Díky Jirkovi jsme zásobeni tunami povedených fotek, které jsem soustředil zde. U 3COPa jsou již i ftipná videa. Z těch nejpovedenějších fotek jsem pár vybral a trochu okomentoval.

Příjezd vítěze! Za mnou je rybník, kde se plavalo.

Ještě dotáhnout háček nad Š a je ze mě skoro dokonalý triatlet.

Nezbytné pózování, které nás provázelo po celý začátek akce. Pak některé pózy vznikaly víceméně nahodile, skoro bych řekl až nekontrolovaně :-)

Těsně před startem jednotlivců. Neoprény byly díky teplotě vody zakázány, ale to železným mužům a ženám vůbec nevadilo.

KekeShark vychutnávající předstartovní atmosféru. Všimněte si, že má již před startem připraveny ruce k vítěznému gestu.

"Až budu velkej, koupím si taky pořádný kolo jako strejda!" aneb obhlídka cyklopokladů v depu. Pokud se mi něco opravdu líbí, jsou to speciály na TT.

CrazyWheel se připravuje na svých pár hodin slávy. Jeho neustálý úsměv deptá soupeře a povzbuzuje spolubojovníky.

KekeShark těsně po výlezu z vody. Výraz jeho tváře hovoří za vše.

George mátl soupeře mimo jiné tím, že těsně po otočce do 3. kola neustále salutoval a celkový dojem banánem v puse.

Posledních pár minut ve stínu před startem a za chvíli jdu na to.

CrazyWheel už je v cíli a má toho také dost. Na první pokus zajel slušný čas a ukázal, že je to bojovník.

A to už jsem já se šňůrou kolem krku, která ukazuje, že mám za sebou jedno kolo.

Vbíhám do finiše a vychutnávám si poslední kolečko na trávě. KekeShark skanduje, George fotí, za chvíli udělám tečku za naším snažením.

Po doběhu s melounem rozebírám situaci a jsem rád, že je to za mnou.

"I will be back!" :-D aneb rádoby drsná póza šílence, který právě propadl mánii zvané TT. Brýle jsem pro tento okamžik sebral KekeSharkovi, ktgerý je před pár minutami vyhrál v tombole.