Dvojitá porce!

Opět nastává období, kdy občasní slamění vdovci ožijí a mohou se realizovat trochu jinak než péčí o rodinku. Ta je zpravidla na více či méně krátkou dobu lokalizovaná v rekreačních zařízeních, kde slamění vdovci potí celý rok krev při pracných rekostrukcích, neschopní zajistit pár chlápků, kteří by se za mzdu zraňovali sami. I zadařilo se a na dva dny jsem osiřel..
Ve čtvrtek po 6 hodině ráno přibíhám přesně podle plánu do Kateřinek a na shromaždišti už poskakuje Keke se šátkem č. 7 a jdeme si zaběhat. Ranní běhání jsem v poslední době dost flákal, ale originální výmluvou jsou mi dětičky, které se pravidelně budí kolem šesté ráno (jediná spravedlnost je v tom, že jim všechno vrátí JEJICH děti). Vyrážíme do Miličáku, kde je příjemný chládek a kde to voní nadcházejícím létem. Opět bude velmi teplý den. Volíme pohodové tempo a kecáme co se do nás vejde. Zpestřujeme si trasu zaběhnutím do Újezda, výběhem ke Křeslicím a následným seběhem do druhého údolí, které nás přivede po hraně lesa k Fantovu mlýnu zezadu. Po příjemných 11,2 km končím za hodinu ve sprše a pádím do práce.
Odpoledne využívám dalšího volného okna v mém denním programu a kolem páté vynáším silničku ze sklepa. Plán trasy jsem si ještě snažil rozmyslet cestou domů v autě, ale nic zásadního mě nenapadlo. Volím tudíž nejpříjemnější variantu opuštění konce města a přes Uhříněves a Dubeč mířím do Kolodějí. Tam neodbočuji na Sibřinu jako obvykle, ale točím vlevo a odjíždím na Úvaly.
Cesta příjemně ubíhá, vedro není zase tak strašné a po dlouhé době si užívám pocitu rychlosti na kole. Stále nevím, kam přesně jedu, tak jen sleduji přibývající kilometry na budíku a hlídám si tepy, abych se nevybušil zbytečně brzo. Vzal jsem si dnes pro kontrolu tepák. Kromě pár excesů v drobných stoupáních, tepu v pohodě a i se tak cítím.
Po Klánovicích pokračuji stále na sever a až v Zelenči poprvé uhýbám doprava. Mířím na Čelákovice, kam dojíždím po docela slušné silnici s minimálním provozem. Po levé ruce se hrne černá hradba mraků, ale mám dojem, že mě to mine. V Čelákovicích si dávám gel a pořádně ho zapíjím šťávou z bidonu. Abych byl opravdu stylový jakotriatlet, vzal jsem si obě dvě flašky z Czechmana. Krátký dres navíc odhaluje viditelnou opálenou šestku a "Š", takže musím určitě budit téměř dokonalý dojem. :)
Až do Čelákovic držím docela v pohodě tempo 28,5 km/hod. Po 40 kilometrech točím doprava a začínám se vracet k Praze. Projíždím Mochovem a opět (jako vždy) úplně přesně nevím, kde jsem. Směju se tomu, jsem na sebe zvyklý. Zatím marně vyhlížím oba dva vysílače u Kolína, o které jsem se chtěl v navigaci zachytit. To ovšem netuším, že jsem trochu více severněji, než jsem si myslel. K mému dalšímu překvapení přejíždím dálnici a jsem definitivně dezorientován.
I přes skla tmavých brýlí vidím nad Prahou další hradbu mraků a George mi smskou oznamuje, že v Praze leje jak z konve.
Na kolínské silnici si jdu pro malé pivo a kofolu k motorestu a dávám po padesáti kilometrech odpočinek. Zvedl se vítr a dost ostře fouká proti. Tempo jsem snížil, kofolu leju do bidonu a vyrážím dál. Odbočuji z hlavní, kde už trochu začínám bojovat s protivětrem a s nohama na Dobročovice. Tam mě chytá první přeháňka. Fascinovaně sleduji, jak se ke mě žene clona deště a jak první kapky zvedají oblaka prachu. V životě jsem nic podobného neviděl! Za pár sekund jsem zcela promočený, ale déšť je to teplý. Krátká prudká přeháňka trvá snad 5 minut a je klid.
Uháním již znatelně pomaleji po rychle osychající silnici. Na 63. kiláku chytám první drobnou krizi. Celkový průměr klesá k hodnotě 26 a myslím na CrazyWheela, jak dokázal držet po 90 km průměr na 30? Nebo ti ostatní, kteří na Czechmanovi zajeli trať s průměry kolem 35 km/hod? Nejde mi to do hlavy, ale v tom mě přepadá další slejvák. Velké kapky mi buší rytmicky na přilbu. Naštěstí se nedrží na brýlích, tak aspoň vidím kam jedu.
U Královic už toho začínám mít dost a těším se domů. V Uhříněvsi moknu dnes naposled a chytám druhý dech. V klesání za Petrovice si dělám dnešní rychlostní rekord (53 km max. - ano, proč to nepřiznat, stále se bojím ve sjezdech) a s klepající přehazkou dojíždím na Háje. Vypínám měřáky a znamenám si 71,5 km večerního úžasného výletu za 2:45 hod. Nohy ani moc nebolí a jsem totálně nabit endorfinem. Silniční kolo mi prostě sedí a už se těším na dobu, kdy se mu budu moci věnovat pravidelněji. Za ty zážitky to určitě stojí!