Czechman - štafeta číslo 6

Přijíždíme do Lohenic u Přelouče a cesta k nádrži, kde se má odehrát jeden z letošních prvních dlouhých triatlonů, je již zavřená. Je lehce po deváté a jsme všichni plni optimismu a nadšení. Celý triatlonový svět dnes pozná naši nebývalou sílu, pozná štafetu vítězů! O tom jsme dosud přesvědčeni. Dokonce si dáváme v autě bojová jména, takže na hrázi mezi dvěma rybníky postupně vystupují:
Richard KekeShark - plavecký majster
George CrazyWheel - časovkář od narození a
Tučňák DevilsFart - rychlonohý potomek posla z Marathonu.
Ambice ohromné, zkušenosti s triatlonem oba dva kamarádi na rozdíl ode mě mají, tak čeho se bát. Celou akci jsem opět zorganizoval jednoho únorového ošklivého večera já, pánové celkem bez problémů souhlasili a tak jsme o nějaký ten měsíc později jeli sbírat triatlonové zkušenosti.
Registrace a vyzvednutí všech potřeb probíhá bez problémů, fasujeme tašku s různými katalogy, bidonem a obálku s číslem a čipem. Na konci registrace nás příjemná paní označkuje tím největším popisovačem, jaký jsem kdy viděl, takže za chvíli mám na obou dvou pažích velkou šestku a písmeno Š.
Slunce začíná pořádně smažit, tak lezeme do stínu, abychom v pohodě sledovali start jednotlivců. Štafety startují až 20 minut po 11 hodině.
Na start se staví 121 borců a slovenský spíkr (mimochodem fakt dobrý) se pokusí odstartovat. Nicméně píšťalka v rukou hlavního rozhodčího ho trochu předbíhá a tak se všichni triatleti vrhají ze břehu do vody.
Je to skvělý pohled. Z dálky ze břehu to vypadá jako hejno splašených malých létajících rybek, které pronásleduje něco velkého a dravého. Rozlehlá vodní plocha se plave kolem dokola dvakrát. Dost na to, aby mě začáteníkovi poprvé dnes poklesla čelist.
Keke se pomalu rozcvičuje, nandavá si na hlavu bledě modrou čepici se šestkou a po krátkém loučení, kdy se ujišťujeme, že určitě zvítězíme, si jde stoupnout na start.
Na startu štafet se setkává s dalšími devíti borci a za chvíli už je ve vodě i on.
Tempo nasazují všichni docela rychlé, alespoň z mého laického pohledu to vypadá dobře. Po prvním kole následuje krátký výběh po břehu a skok do dalšího. Štafetáři se v průběhu plavání mísí s jednotlivcema. KekeShark po prvním kole vybíhá k otočkovému barelu jako čtvrtý ze štafet. Stále se někde něco děje, tak se jako jeden z diváků docela bavím. A to již první borci vybíhají po nataženém koberci do depa, kde se fofrem připravují na silniční část triatlonu a odbíhají s koly k silnici.
Uznale s Jirkou sledujeme vypracovaná těla závodníků a rychlost, se kterou se dokáží připravit do cyklistického. Blíží se houf modrých čepic a když bezpečně poznáváme Kekeho, George si vzpomíná, že by si měl vzít možná i rukavice. Naráz otevírá všechny kapsy batohu a samozřejmě nestihne najít nic. Výraz KekeMajstra je natolik výmluvný, že se ho začnu ptát na zážitky až asi po pěti minutách. Jirka už je na cestě a odjíždí na první z celkově tří koleček devadesátičtyř kilometrů.
Keke se válí ještě v trávě a souká ze sebe nějaké pomalu srozumitelné českoslovenkomaďarské věty typu: "naozaj těžké, do frasa" "kdo to mohol tušiť?" a podobně. Něco mi říká, že letos asi nevyhrajeme. Po další půl hodině je KekeShark již provozuschopný, jde se krátce vyplavat a pak míříme na protější břeh doplnit kalorie ke stánku. Cestou rozebíráme situaci a těšíme se na Jirku, jak to všem ukáže na silničce.
Těšíme se na něho tak intenzivně, že ho při první otočce propásneme... Zapomněli jsme se u stánku. No nic, CrazyWheel je dostatečně mentálně silný a jeho neuvěřitelně stálý úsměv odkoukaný z časopisů Muscle and Fitness je dostatečně známý širokému okolí. Sedáme si do stínu kousek od občertvovačky na otočce a já celou dobu nepatřičně slintám nad karbonovými speciály, které se kolem nás řítí v těžko uvěřitelné rychlosti. KekeShark se snaží povzbuzovat, čímž mě pokaždé vyleká a některé jezdce zřejmě také. Nakonec se přidávám a povzbuzujeme opravdu každého, včetně babiček na ukrajinách, které po nás také chtějí podávat bidony. Neuvěřitelné.
Už je po poledni a závod je v plném proudu. Nakonec dojíždějí do dalších kol i ti méně výkonní triatleti, takže je na cestě stálý provoz. Po druhé registruju Michala IM, který kolem nás dvakrát profrčí zalehlý ve hrazdě a fotím Petra L. z Triexpertu, který si nás všimne a na chvíli kouzlí fotoúsměv a zdraví nás.
Konečně z mírné zatáčky vyhópne CrazyWheel a profrčí kolem nás. Montováním hrazdy se nezatěžoval, stejně jako já jsem si sice poznamenal, že si máme vzít gumu na číslo (jasně, že mám originál Ironman gumu, jako tri-borec) a tak se drží normálně řidítek. Ve startovním poli je snad jediný. Na druhou stranu poměrně dobře identifikovatelný i díky dresu s rukávy. Prostě opravdu dobrá škola pro příště. George nás zdraví, řve, že je v pohodě a mizí do posledního kola.
Dívám se na hodinky a a říkáme si, že máme zhruba hodinu času. Jdu se pomalu převléknout k autu a cestou se znovu zastavuji v depu, kam už dojeli první borci (Nejrychlejší z nich měl průměr 39,11 km!!) Nasávám atmosféru spolu s diváky, kterých je nakonec docela dost. KekeShark se uklidil do stínu, monitoruje situaci a čte si v brožuře "Ako na prvý triatlón".
Na George nakonec čekáme 3 hodiny 18 minut a CrazyWheel přijíždí ze štafet 10. ve stavu, který později komentujeme jako "beznadějný". Jen taktak, že mi předá chip a svalí se s mumláním do trávy. Keke později vypráví jak se George zotavoval a vše lze shnout do věty: "měl toho dost!".
Vybíhám na trať. Je něco kolem půl třetí a čekají mě tři okruhy o délce 7 km.
Slunce pálí jak zběsilé a úseky, které se běží ve stínu se dají v pohodě spočítat na prstech jedné ruky. Je vedro a místo chladivého vánku fouká půlku okruhu vzduch jak z fénu. Peklo je proti tomu středomořská idylka.
Po prvním kilometru, kdy se nohy probírají z celodenní nečinnosti, nasazuji trochu ostřejší tempo a snažím se na každém občerstvení pít a máčet se houbou. Vždy na chvíli to pomůže. Nevím, čím to, ale od rána mě zase bolel žaludek, stejně jako na PIMu. Stavu, kdy přestávám doufat, že dokončím, se bojím tak, že mě nakonec břicho přestává bolet. To už by byla vážně ostuda. I tak je to ale pekelná šichta. První kolo běžím za nějakých 32 minut a v druhém se trápím. Předbíhám docela dost lidí, ale nedá se samozřejmě srovnávat, ti kluci mají v nohou zátěž, která by mě spolehlivě zabila a i tak mě povzbuzují, s některými se zdravím. Atmosféra tohoto závodu mě velmi příjemně překvapila!
Dobíhám druhé kolo za 35 minut a nějaké drobné dle mých stopek a zbytek táhnu na morál. Nakonec se mi podaří předběhnout v průběhu půlmaratonu tři štafety, ale je to boj. V posledním kole si pamatuji každý metr a když vbíhám do prostoru cíle mám kromě pocitu, že omdlím, najednou radost a opět se směju trochu jako dement, v cíli oslavuji. Mám toho plné zuby a čas 1:48:33 mi stačí na celkově 5. místo v běhu a celkově 7. místo ve štafetách, kde jsme zaznamenali celkový čas: 5:38:37 a ztrátu na vítěznou trojku 1:15.

První nasátí triatlonové atmosféry, které jsem zažil, bylo skvělé. Organizace byla bezchybná, vše nám jako začátečníkům pořadatelé v klidu vysvětlili a přístup triatletů mě fakt příjemně překvapil. Nakonec jsem v cíli stihl pokecat i s Michalem IM, který skončil celkově patnáctý a vypadal spokojeně. Nikoliv zničeně, což se o našem dreamteamu tedy říci nedalo.
Pokud mohu shrnout za sebe, tak můj výsledný čas je v současné době věrný obrázek mé výkonnosti a i když jsem čekal možná trochu lepší, při tom vedru, které panovalo s mými naběhanými kilometry, by to bylo opravdu překvapující. Srovnání s ostatními dopadlo nakonec celkem slušně. Jsem rád, že jsme si to zkusili. Pokud jsme se bavili v autě cestou zpátky, zda bychom to v sobotu dokázali dát celé, za sebe mohu říct, že tedy rozhodně ne.
Celkově jsem se ale ujistil v jednom: pokud pro mě existuje směr, kterým se chci sportovně vydat,je to určitě triatlon. Jak to celé pojmu je zatím otázka (nehodlám určitě spěchat a rodinka má přednost), ale jsem 100% nakažen!

Výsledky jsou zde. Máme spoustu fotek a určitě i humorná videa. Vše později doplním. TriCop alias CrazyWheel slíbil také svůj pohled na věc, tak se těšte.