Běhy tisíce vůni

Delší dobu jsem si tu nic nezaznamenal, což se pokusím dneska napravit. Bláznění ohledně PImu utichlo, pokud bych se k tomu měl vrátit v malé poznámce, poznamenal bych si, že mé ego nijak neutrpělo a nakonec mě i tato zkušenost určitě obohatila. Jedním z dobrých poučení je určitě fakt, že na příští maraton, který poběžím, se pokusím připravit co nejlépe a nic nenechám náhodě. Bohužel problémy se žaludkem mě totálně dostaly a na ně jsem připraven nebyl. Nohy byly druhý den v pohodě, žádná únava. Šel jsem si pak s klukama zaběhat a těch 32 kilometrů jsem skoro vůbec necítil. Nicméně přístí maraton pojmu jinak.
Tento víkend byl ve znamení vedra, dusna a občasných bouřek. Povedlo se mi oba dva dny vyběhnout, takže jsem si trochu protáhl nohy po týdnu, kdy jsem kromě plavání a domácího posilování nedělal nic. Mimochodem, poprvé jsem si byl zaplavat s Melounkem a s Dankem a nestačil jsem se divit. Oba dva jsou mj. frekventanti plaveckých kurzů u Petra Valeše a je to na nich sakra vidět. Zatímco já jsem plaval udýchané kraulové bazény se špatnou technikou především nohou, oni byli naprosto v pohodičce. Krásným a úsporným stylem frčeli od jednoho kraje k druhému To byla podívaná! Takže jsem začal přemýšlet o tom, že příští zimu se k Petrovi přihlásí také.
Ale zpátky k běhání. V sobotu jsem byl u tchána na stavbě, ale podařilo se mi vyběhnou odpoledne na pohodovou desítku podél rybníků u Jevan a horem zoět přes Voděradské bučiny. Vzal jsem si sebou iPoda a šlapal do rytmu živého koncertu Manu Chao. Když jsem po 49. minutách přibíhal, byl jsem totálně hotový z vedra a z dusna. Poprvé jsem si na sebe vzal "nafasované" adidas triko z PIMu a musím ho ohromně pochválit. V horku báječně odvádí pot a sedí mi dobře.
V neděli jsme vyběhli s Georgem až večer po půl osmé, kdy už vedro a dusno trochu ustupovalo. Cílem byla tentokrát druhá část Průhonického parku, kam jsme doběhli přes Rozkoš a vběhli jsem do něho branou u Geodetického ústavu. Už před tím se pánové doslova rozplývali nad tamním běháním a skutečnost daleko předčila moje představy. Krásné šotolinové měkké cesty, neuvěřitelné vůně rozkvetlých keřů a jiného zeleného bordelu, který nejsem schopen absolutně identifikovat a hlavně: vodní plochy ve spojení se skálou a výhledy nad vodou ze mě udělali na moment lehkého idiota, který střídavě řval nadšením, chvílemi plácal George po ramenou a děkoval mu a neustále se kochal. Takový terén jsem v žádném případě nečekal! A přitom to máme doslova kousek od domova. Něco už mi popisoval Miloš, když připravoval jednu trasu do knížky, ale teprve včera jsem se přesvědčil na vlastní oči. Přiběhl jsem domů nadšen a napumpován energií. Podvečer v Průhonicích mě nakopl, jak už dlouho nic. Do deníku si znamenám krásnou sedmnáctku za 1:35 a už vím, kam se budu vracet pro další vůně.