#4028 - DNF

Letošní PIM si budu pamatovat. Nedoběhl jsem ho a hranici 42195 metrů jsem nepřekonal. Letos a vlastně vůbec poprvé si zapisuji magickou zkraktu DNF - Did Not Finish. Poprvé jsem měl možnost poznat tu druhou stranu maratonu a doufám, že to pro mě bude jedině poučení. Co se vlastně stalo?
Příprava na start probíhala jak je mým dobrým zvykem mírně hekticky, focení u Prašné brány, rychlá setkání a nové seznámení s dalšími nadšenci, rychlé rozdání samolepek Centra Paraple a odchod do Pařížské do statovního koridoru. Oproti minulému roku se nedostávám k větší skupince Tragédů, ale jsem odkázán do sektoru, kam podle čísla patřím. Ocitám se tak vedle Mirka Kostlivého, který letos běží jako vodič na 4:45.
Lehce konverzujeme a bedlivě posloucháme, zda uslyšíme startovní výstřel. Nad námi přelétá vrtulník a dav se začíná těsně před devátou netrpělivě hýbat. Někdo vepředu začíná tleskat a postupně se přidávají další. Zepředu slabě doléhá dunění bubnů. Za chvíli to začne! Trochu se protáhnu a najednou se dav dává pozvolna do pohybu. Jdeme. Snažím se na půjčených megahodinkách Polar od Kekeho namáčknout start, ale samozřejmě se mi to nepodaří. Svoje jsem si zapomněl v předstartovní euforii doma...Na rošt se dostáváme za 3 minuty od oficiálního startu.
Rozbíháme se s Mirkem a s Járou H., který se na prvních pár kilometrů stává mým souputníkem. Tempo držím, nikam se neženu a vše je zatím v pořádku. Jako tradičně před vládou půlka startovního pole močí a ulevuje si od startovního napětí, čekám na Járu a pokračujeme dál.
Stejně jako minulý rok na Libeňském mostě stojí a povzbuzuje Pubi. Mávám na něho a křičím, že má pěkné nové kolo. To ještě netuším, že už se sem podruhé nepodívám. Běží se mi dobře. Vzal jsem si nové boty Nike Equalon, které jsou od začátku naprosto super a nakonec potvrzují mojí dobrou volbu. Začíná docela připalovat, ale mě to opět nijak zvlášť nevadí. Na každém občerstvení trochu piju a máčím se houbou.

Přibíháme poprvé zpět na Staromák a probíháme znovu koridorem, tentokrát v opačném směru. Všude je spoustu lidí, fandí jak o život a cesta dobře ubíhá. Stále si držím tempo a schovávám se do příležitostných stínů. Míjím první běžce, kteří evidentně nezvládli tempo a jdou.
Jakmile vyběhnu ze Starého Města k nábřeží mám pocit, že něco přestalo být v pořádku. Zatím nevím přesně co, ale přestávám být v pohodě. Mrkám na iPoda, ale tempo neklesá. Na 18. kiláku stojí George, který mi dělá spolu s Kekem, Hankou a mojí mamkou doprovod a hlásím mu, že je vše OK. Probíhám Nusle a přestává mi být dobře. V uších stále sluchátka od iPoda, ale ani hudba nepomáhá. Po dalším kilometru mám jasno: žaludek! Začíná mi být regulérně na zvracení, ale běžím dál. Cesta k otočnému bodu kolem Podolí je nekonečná. Každým okamžikem čekám, kdy budu muset zvracet. Rozhoupané břicho bolí. Cítím každý krok. Silou vůle otáčím a vracím se po nábřežní silnici. Na 24. km mě zachytává Jirka, který se mnou kus běží. Bez problémů mi stačí. Hlásím mu problémy, ale povzbuzuje mě a slibuje, že na mě po Strakonické zase počká.

Už je mi fakt zle. A přitom nohy běží, bez problémů drží tempo. Necítím se nijak zvlášť unaven, jen to zatracené břicho bolí při každém kroku. Na 27. kilometru se už nedá nic dělat. Jen tak tak stihnu vybočit a u krajnice zvracím jak malé dítě. Narovnám se a motá se mi hlava. "Do prčic, to se mi musí stát zrovna dneska", říkám si nahlas a vztekle ztišuju řvoucí mp3 přehrávač. Kolem mě se valí pomalým tempem ostatní běžci. Mám pocit naprostého zmaru, ale aspoň jdu. Pokračuji s nimi a zase se rozbíhám. Vůbec se mi neulevilo. Úsek na Strakonické je zkrácený a tak se dav běžců otáčí již asi kilák za pivovarem. Pozvolna úplně zvolňuji, ale i tak dobíhám Jitku. Jakmile si sdělíme podrobnosti o našem zdravotním stavu (také jí není dobře, ale na rozdíl ode mě dokončuje), musím běžet zvracet ještě jednou. Opírám se o krajnici, je mi blbě a přestávám mít morál na další pokračování. Předbíhá mě Radka Zb. a Witty, oba dva vodiči na 4:00. Ještě jednou se pokouším rozběhnout a podržet se jich, ale vím, že letos mi to nevyjde. Představa, že bych měl ještě jednou oběhnout Karlín je natolik děsivá, že na 31. kilometru vypínám měření na iPodovi a vzdávám to. Od té chvíle již jen jdu, občas trochu zaklušu.

Na 32. kiláku potkávám fandící mamku, tak ji jdu říct, že to letos nevyjde a cítím zvláštní směs lítosti, zklamání, prázdnoty, naštvanosti a úlevy. Naprosto nedefinovatelné emoce se ve mě mísí a nejradší bych někam zalezl a schoval se. Je mi to líto, ale poslední etapu Vyslance Centra Paraple jsem prostě nezvládl. Sundávám si propocený šátek a je definitivně konec.
Na rohu u Internacionálu stojí zbytek mých fanoušků, tak se jim jdu ohlásit. Ještě zapózuji Tragédovu megamaxicosi foťáku a frčíme domu.

Je otázkou, proč k tomu došlo, co jsem udělal špatně, ale nyní je to pouze v rovině teorie. Možná k celkovému selhání přispěla i hektičnost posledních dnů a týdnů, možná jsem se měl ráno trochu více najíst. Těch možností je samozřejmě mnoho. V neposlední řadě si musím uvědomit, že jsem si nepřipravil žádnou strukturovanou přípravu a je také možné, že jsem vše podcenil, což mi včerejší závod vrátil.Takže opravdu dobré poučení a určitě lekce pro příště.